Šamanismus

Velmi specifickým odvětvím magie a jednou ze tří hlavních herních cest je šamanismus, prastarý způsob komunikace s přírodou a využívání jejích sil. Donedávna byl šamanismus výhradní parketou elfů, a to především těch lesních; dnes už lze najít i lidské šamany, ale ti jsou velkou vzácností z jednoho prostého důvodu, totiž krajní nedůvěřivosti a podezřívavosti elfů.

Šamanismus nespoléhá na přítomnou sakhu, nevyužívá předměty jí naplněné a poznamenané, ať už živé či neživé; vychází z úzkého spojení s přírodou a hluboké úcty k ní. Nesnaží se přírodní síly ovládnout, ale přichází k nim s pokorou a touhou se učit. Teprve nejstarší a nejzkušenější šamani si troufají prosit přírodní síly o poskytnutí části své moci; takoví šamani dokážou do jisté míry ovládat živly podobně jako kouzlotkalci zaměření na elementární magii.

Naprostá většina šamanů ale takovou moc nemá a do sféry jejich působení patří především léčitelství; každý šaman, který alespoň za něco stojí, má nepřeberné znalosti bylin, různých odvarů, tinktur a mastí. O něco pokročilejší šamani dokážou komunikovat se zvířaty a dokonce i s rostlinami a do jisté míry do nich vložit svou vůli. Zvíře oslovené šamanem může a nemusí poslechnout jeho přání, čím zkušenější šaman však je, tím větší má šanci na úspěch.

Asi nejzajímavějším aspektem šamanismu je přítomnost ket-tha, neboli životního druha a přítele. Ket-tha je zvíře, které během svého studia šamana potká a které k němu přilne nezlomitelným přátelstvím. Říká se, že každému budoucímu šamanovi je od začátku určený jeden ket-tha a je jen otázkou času, než se tito dva setkají. Po čase přijme ket-tha od svého šamana jméno a tím je jejich svazek zpečetěn; ket-tha bude šamana bránit do poslední kapky své krve a zároveň mu propůjčí i něco ze svých zvířecích dovedností; šaman spřízněný s velkou šelmou bude mít větší sílu, druh rychlého běžce zase bude sám o něco rychlejší. Říká se, že skuteční mistři šamanismu na sebe dokážou brát i podobu svého ket-tha; co je na tom ale pravdy, to nikdo neví.